Poznámky z Korsiky

Mnoho badatelů již detailně popsalo, kterým směrem ostrov objeli, kolik benzínu u toho spálili a kde si cestou dali pivo. V mých poznámkách není spotřeba piva, fotky postrádají řízek přes celý talíř a jen pozornému čtenáři se může v mysli usídlit chuť na francouzskou palačinku. Zkrátka jsem si udělal jen pár poznámek, u kterých budu za pár let sám vzpomínat, jaké to na ostrově bylo.

Statistiky květnového korsického podnebí slibují návštěvníkům převážné malebno, s několika výjimečnými dny deště. Takové tvrzení jenom potvrdí vaše skeptické myšlenky ohledně kdoví kým nasilbovaných čísel v tabulkách. Onoho výjimečného jarního rána v Bastii vyráží z lodi hrozen nespokojeně moknoucích motorkářů, aby s vidinou přístřeší za tři minuty zablokovali nejbližší mrňavou pumpu. Mou první praktickou radou bych tedy cestovatele nasměroval jen kousek dál městem, vzhůru k průsmyku Teghime. V mycích boxech luxusní pumpy můžete na meteo radaru v telefonu sledovat ten jediný bouřkový mráček nad vámi libovolně dlouho.

Nejhezčí trasy.
 
Projel jsem ostrov bezmála všemi v mapě vyhlídkově značenými silnicemi. Což se ovšem při letmém pohledu může právem zdát, jako většina významných ostrovních silnic vůbec. Jestliže tohle bude váš jediný plán, je to myslím ideální přístup. Určitě i bez průvodce narazíte na spoustu zajímavého. Poznamenal jsem si, kde se nejvíc líbilo mě.

Cap Corse, neboli severní cíp ostrova je na rozkoukání a zažití atmosféry ideálním startem. Na západním pobřeží navečer nafotíte reklamní brožuru korsického cestovního ruchu se spoustou vlnobití, skalisek, městeček vyskládaných ve svahu, opuštěných pláží a takových věcí. K večeru prázdná pobřežní závodní dráha je samá šikana a na severním cípu šplhá přes kopec k vyhlídce na staré strážní věže a maják. Maják na blízkém ostrůvku v podvečer prvního dne uzavírá seznam „wow“ scenérií, jenž se budou v nekonečných variacích další týden už jenom opakovat.


Cesta na jih východní stranou je spíš šeď a nuda, ale pro tu správnou atmosféru se určitě ráno zastavte hned pod kopcem, v ospalém přístavním městečku Macinaggio. Četné restaurace ještě zejí prázdnotou, v kavárnách sem tam zívá návštěvník a po ulici chodí místní z pekárny s čerstvými dlouhými bagetami.

Opálený stařík pozoruje přístav z miniaturního parku před pekárnou a srdečně se zdraví s úplně všemi. Úsměvem zářící slečna zastaví dopravu svým typickým, roztomile barevným, mrňavým francouzským autem také jen kvůli pozdravu, a aniž by zašla pro bagetu za chvíli mizí v historické zástavbě. V rámci té tolik ohrané úvodní scény romantického filmu na středomořských kulisách to bude nejspíš univerzálně oblíbená učitelka z místní školky.

Západní pobřeží po D81 mezi Galéria a Piana. Trasa na jih je nejdřív o nadšení z tahání za plyn v ideálních zákrutách a později spíš o obdivném zírání na oranžová skaliska, vybíhající daleko do moře. V kombinaci se svěží zelení všudypřítomných borovic a keřů na pozadí nebeské modři je tu skoro problém udělat střízlivě barevnou fotku, aniž by vás kritici osočili z nereálně přesycených barev.

V Pianě to vezměte doprava na slepou silnici dalšími fotogenickými skalnatými scenériemi kolem Mt. Ravu, co končí až u kavárny na pláži v Cariu. Je tu o něco větší klid, než na turisty frekventované tepně a u kavárny se dá jednoduše ukrást konektivita k síti.

Vnitrozemské průsmyky. Zonza, městečko v jižní části ostrova, sedí šikovně na křižovatce horských silnic a spokojeně prosperuje z přízně turistů. Oproti naprosté většině městeček kdekoli v horách, kde z jara sotva potkáte pár prastarých místňáků a otevřenou, typicky francouzskou palačinkárnu budete hledat velmi, velmi dlouho, v Zonze je čilý ruch jak někde na středomořské promenádě. Hlavně východní cesty odsud k moři jsou zárukou předalekých výhledů přes kilometry lesů a spoustu námořních mil slané vody a relaxační jízdy borovicovými lesy.

Pokud se vydáte na sever po D69, čeká vás nějakých sto kilometrů - dejme tomu do Vivaria - téměř bez rovného úseku. Někde kolem poloviny jsem si raději dal pauzu na uklidnění, protože i naložené Varadero šlo neustále z jedné stupačky na druhou a přestávalo to vypadat bezpečně.

Cestou objevíte sérii nádherných míst. Třeba pohled na městečko Ghisoni, které jako by staří mistři zbudovali hlavně podle toho, aby precizně zapadalo do kompozice s horami nad ním.

V rámci zkoumání všech vyhlídkově značných silnic jsem projížděl i nejmenší z nich. Občas takové silničky byly přinejlepším metr padesát široké, nepohodlně kostrbaté a hodiny jsem se po nich kodrcal, aniž bych spatřil živáčka. To pokaždé stísněnému pocitu ztracení se v horách na atraktivitě nepřidá. Máte-li mapu 1:150 000 od Freytaga, což byla asi nejpodrobnější, kterou jsem našel, kategorii bíle značných silnic v oblasti středozápadu (nad Ajacciem) klidně vynechte, byť jsou některé vyhlídkové a vypadají lákavě klikatě.

Jindy jsou stejně značené silničky nečekaně úžasné. Například ze zmíněného Vivaria (konec D9) na východ do mrňavého městečka Antisanti, kde se otevírá jeden z dalších nesmírných rozhledů přes lesy východní části ostrova a spousta mořské modři, plynule přecházející v modř nebeskou kdesi na nezřetelném horizontu.

Na východním pobřeží je jinak jen nudná severojižní magistrála, takže zpátky do hor.

Nedělal jsem si nijak pečlivou statistiku, ale největší rozhled jen tak z paměti přiznávám průsmyku Bocca di Bavedda. Na východ i západ dohlédnete… Kam až dohlédnete. Ale za mého působení tu panoval tak příšerný vítr, že většina motorkářů chodila kolem v helmách.

Slepé silnice soutěskami. Silnice kolem řeky Restonica, z Corte na jihozápad, vede tak malebnou scenérií lesů, skal a vodního živlu, že tu určitě dostanete chuť sbalit bágl se svačinou a vyrazit na delší pěší túru. Kdyby to nenapadlo úplně všechny ostatní, byla by to bezpochyby nekonečně relaxační kratochvíle. Takhle dojem trochu kazí zaparkované vozy na jakékoli (ne)vhodné ploše kolem silnice a všudypřítomní provozovatele pikniků či turistiky. Soudě podle koncentrace návštěvníků, je to vůbec nejpopulárnější přírodní scenérie na celém ostrově.

Daleko méně turisticky frekventovanou soutěsku jsem objevil kolem řeky Stranciacone, šplhající pod vrchol Monte Cinto. Ale možná to bylo jenom tím, že už se mi cestou zpátky významně stmívalo a byla příšerná zima. Zdejší výše položené kempy jsou určitě ideální pro letní přebývání na jinak jistě značně rozpáleném ostrově. Aspoň jsem si tu udělal fotku se zasněženými štíty.

Abych nezapomněl na sběratele pohlednicových scenérií, přidám dvě zajímavé, i když turisty přeplněné destinace.

Passe des Sanquinaires. Dojet z Ajaccia po pobžežní silnici až ke čtyřem fotogenickým ostrůvkům znamená na ostrovní poměry nezvykle otravné trmácení se zástavbou. Nakonec budete muset nechat stroj napospas záchytnému parkovišti a vyrazit pěšky, abyste si večer vyfotili vlastní tuctový snímek vyhlášené scenérie západu slunce s ostrůvky, strážními věžemi a majákem.

Bonifacio. Věren svému přesvědčení neztrácet čas procházením se památnými místy, dávno přestavěnými na restaurační byznys, dorazil jsem na jižní cíp ostrova až pozdě večer, obhlédnout zpovzdálí aspoň trochu architektury. Zvenčí jde skutečně o pozoruhodné dílo, šikovně naroubované na přírodní skalní výtvor, s umně schovaným přístavištěm. Ale nakonec jsem si cvak jen zdejší maják. Protože majáky mám z nevysvětlitelného důvodu na fotkách rád.

Fauna

Stoupaje na průsmyk Col de la Vaccia, potkal jsem poprvé roztomilá malá prasátka, obcházející zaparkovaný motocykl, zatímco jsem opodál hledal nějakou kompozici. Když jsem později vzpomínal, jak opatrně a pomalu jsem se k nim přibližoval pro blízký snímek, musel jsem se smát. Kolem silnic – a velmi často i na vyhřátém asfaltu – se v horách takových prasátek povalovaly desítky, ba možná stovky. A rozhodně je nijak nevyváděla z klidu přítomnost jakkoli hlučné dopravy. Vzpomněl jsem si na ně také v momentu, kdy jsem poslední den na ostrově nakupoval konzumovatelné suvenýry místní produkce. Většina zaručeně korsických paštik a salámů měla takové veselé a roztomilé prasátko vyobrazeno na štítku.

Kolegové z moravské výpravy, s nimiž jsem cestou zpátky obsadil celou jednu palubu trajektu, potkali při kempování i podobně roztomilou lišku. Ale na žádném salámu nebylo po jejím portrétu ani stopy, takže její výskyt nemohu potvrdit.

Dopravní zajímavosti

Silnice blokující karavany nebudou pro nikoho velkým překvapením. V květnu to ještě šlo, ale v létě si to úplně neumím představit. Neřku-li to vedro. Ale zaujala mě jiná věc. Kdesi ve vnitrozemí jsem u silnice objevil ohořelý vrak, který v malebné ostrovní scenérii trčel jak poslední zkažený zub. Jindy jsem při rozhlížení se z hor uzřel podobně ohořelý vrak pár metrů pod skálou, což působilo jako docela dramatická nehoda. Ovšem s četností podobných zbytků vozidel jsem dospěl k názoru, že se jedná spíš o běžný způsob likvidace auta, které už nikdo nehodlá používat. Prostě ho strčíte mimo silnici a zapálíte. Se zbytkem si příroda za nějaká ta léta poradí.

* * * * *

Až se vydáte najít vlastní oblíbená místa na Korsiku, nejspíš dospějete ke zjištění, které učinily už generace motorkářů před Vámi. Zvláště z jara je to blízká připomínka ráje, kde se minimálně na týden zabavíte jenom tím, že budete nadšeně jezdit sem a tam a obdivovat přírodní výjevy, aniž byste museli cokoli plánovat. A nebojte, i bez průvodce cestou narazíte na hromadu zajímavostí a pamětihodností, takže se určitě vrátíte i s nějakým tím kulturním obohacením.